Přeskočit na obsah

Už není toho dechu

Zdeněk Jiřička, ročník 1937. Krkonošský rodák, který strávil skoro celý život v rodné chalupě ve Vojtěšicích v Krkonoších a jejím blízkém okolí, je detailním znalcem svého subregionu a bez nadsázky žije v symbióze s krajinou se vším všudy. Pamětník, který jak říká: „Já už jsem ta třetí generace tady. No a já už to tu ukončím.”

Fotografie zachycují čtyři roční období tvořící roční cyklus hospodáře Jiřičky, který navzdory svému vysokému věku neztrácí energii a vitalitu k obhospodařování pole a péči nejen o domácí zvířata. Pan Jiřička zasvětil celý život zemědělství i když ne dobrovolně, ale z nutnosti a hlavně z lásky k rodičům, „které by jinak bývalý režim prací usoužil.“ Táta mu jako malému řekl, že je jeho pravá ruka a on proto nikdy neopustil své rodné místo, nikdy neměl partnerku a smířil se se samotářským životem v souladu s okolní přírodou.

Hospodaření na horách bylo fyzicky velmi náročné a jak pan Jiřička říká: „Mnozí lidé, oni by snad byli schopni umřít hlady, než aby tohle dělali.” Jaro a léto bylo zasvěceno rozhrabování, srážení drnů, vláčení, setí, kultivování, sekání, sušení… Se smíchem dodává: „No já neměl dovolenou žádnou, a prázdniny!? Ježíši, největší práce venku. Sekat už se chodilo ráno ve čtyři, než bylo vedro. Vše se sekalo ručně.” Na podzim pak přišlo na řadu: rozkultivování, žito, brambory, nasekat dříví, převorat zahradu, sbírat jablka, švestky… V zimě navzdory sněhu se musel starat o dobytek, mlátit obilí, vozit hnůj, dělat opravné práce, kovářství, protáhnout cesty… Kromě práce si s úsměvem vzpomíná na svou dětskou radost: „Na sáňkách to bylo fajn. To se jezdívalo při úplňku. Ten sníh, jen to vrzalo pod nohama, měsíc svítil. Nádherný to bejvalo.“

Pan Jiřička je navzdory celoživotní těžké práci velmi sečtělý člověk s kritickým myšlením, který si o všem rád udělá vlastní názor. „Nemám ani mobil a televizi, tahle krabička (poklepává na rádio) mi toho tolik napovídá, tam je tolika zpráv z různejch oborů! Všechno možný si tam zvou, to mi stačí poslouchať. Za chvíli stejně musim donýst jelenům, choděj mi sem pravidelně čtyři kusy. Sypu a pozoruju ptáky. Sýkorky, kosy, sojky, strakapoudy, strnady, pár vrabců, i jiřičky samozřejmě.“ Jeho životní optimismus a nadhled, je důvodem, proč podle jeho lékaře, prý stárne pomalu.

Životní zkušenosti tohoto energického hospodáře, který s nadhledem, vyrovnaností a nakažlivým humorem pokračuje v náročné práci a žije stejným životem už více než osmdesát let, jsou připomenutím osudů posledních tradičních hospodářů české části Krkonoš.